HISTORIE KOLUMBIE

přeložila HERMESA

Většinu území Kolumbie tvoří malé pláně, které jsou pokryty tropickými pastvinami, nebo jako na jihovýchodě, amazonským pralesem.
Těmto rovinám dominuje "Tierra Caliente " (Horká země). Podle toho, jak stoupají vzhůru jednotlivá horská pásma, klesá průměrná teplota a příroda se mění. Je tomu tak v Centrálních a Východních Kordilliérách, stejně tak jako stranou vystupujícího pohoří Sierra Nevada v Santa Martě, které se nachází nedaleko pobřeží Karibského moře, kde jsou některé vrcholy pokryté sněhem.

V horách se také vyskytuje řada údolí a planin ve výšce 1500-3000 metrů nad mořem, která nabízejí mírnou teplotu a téměř ve všech případech nejlepší půdu i podmínky k životu. Na těchto územích, položených ve středních výškách se během staletí vytvořila nejhustější koncentrace obyvatel. Původní obyvatelé dnešní Kolumbie však neosídlili náhorní planiny, ale spíše žili kočovným způsobem života v nižších polohách.

Nikdo neví, kdy na kolumbijské území přišli první obyvatelé, ale dá se předpokládat, že část velké migrace domorodců,
jejichž předkové přišli z Asie, se rozšířila napříč Severní i Jižní Amerikou. Nejprve pravděpodobně přišli do dnešního okresu Choco, na horké území pokryté tropickým lesem s největšími dešťovými srážkami na světě. Nebylo to příliš přitažlivé místo pro život, ale došlo k trvalému osídlení skupinou lidí, kteří se přizpůsobili životnímu prostředí. Zbytek země byl nakonec obydlen také, ačkoliv se neví, jak dlouho tento proces trval, a nebyly ani nelezeny téměř žádné důkazy o existenci prvních obyvatel země.

První jasný důkaz lidské činnosti byl objeven díky nálezům několika kusů opracovaných kamenných bloků v "El Abra", v dnešním místě La Sabana de Bogotá.

Datum opracování kamenů bylo určeno do doby 10.000 let př.n.l. Podobné památky byly objeveny na západním okraji
téže savany, blízko Tequendamského vodopádu, (kde řeka Bogotá nečekaně padá z výšky 1410 metrů

do údolí Magdalény.

Na území dnešní Kolumbie žil národ Chibchů, který se děll na velké množství kmenů
1499 - přistáli Španělé na území dnešní Kolumbie
1536- Španělé v čele s Jimenézovou výpravou (1536) pronikli do tohoto regionu
1539 - založili město Santa Maria Santa Fé de Bogota
1536-1539 - podrobili domorodou Říši Chibchů
1564 - připojili území ke generálnímu kapitanátu Nová Granada
1739 - se území Kolumbie stalo součástí stejnojmenného království Nová Granada
20.7.1810 - vznik Kolumbijské republiky - státní svátek (nezávislost na Španělsku)
1811 - byl vyhlášen samostatný stát, ale Španělé získali zpět svoji moc
1819 - byli Španělé definitivně poraženi a území se stalo součástí tzv. Velké Kolumbie (nazvané na na počest Kryštofa Kolumba)
1830 - federace se rozpadla na jednotlivé státy Ekvádor, Venezuelu a Novou Granadu (Kolumbie a dnešní Panama)
1831 - vyhlášena samostatná republika Nová Granada
1831-1861 - probíhala na území Nové Granady občanská válka
1862-1863 - Nová Granada vedla válku s Ekvádorem, po vítězství změnila název na Kolumbie
1903 - Kolumbie ztratila území Panamy
1914 - Kolumbie uznala Panamu jako samostatný stát
1932-1934 - vedla ozbrojený konflikt s Peru
1943 - Kolumbie vyhlásila válka Německu
1948-1958 - válka mezi konzervativci a liberály
1958-1974 - vznik vlády "národní fronty"

PREZIDENTI VELKÁ KOLUMBIE 1819-1830
1819-1830 Simón Bolívar Polacios y Ponte
1830 Joaquín Mosquera
1830 Rafael Urdaneta (úřadující)

NOVÁ GRANADA 1831-1863
1831-1832 José Maria Obando (úřadující)
1832 José Ignacio Márquez
1832-1837 Francisco de Paula Santander
1837-1841 José Ignacio Márquez
1841-1845 Pedro Alcántara Herrán
1845-1849 Tomás Cipriano Mosquera
1849-1853 José Hilario López
1854 José Maria Obando
1855-1857 Manuel Maria Mallarino
1857-1861 Mariano Ospina Rodríguez
1861-1867 Tomás Cipriano Mosquera

KOLUMBIE od 1863
1867-1879 občanská válka a chaos
1879-1882 Rafael Núňez
1882 Francisco Javier Zaldúa
1882 Climacho Calderón
1882-1884 José Eusebio Otálora (úřadující)
1884 Ezequiel Hurtado
1884-1886 Rafael Núňez
1886-1887 José María Campo Serrano
1887 Eliseo Payán
1887-1888 Rafael Núňez
1888-1892 Carlos Holguín
1892-1894 Rafael Núňez
1894-1896 Miguel Antonio Caro
1896 Guillermo Quintero Calderón
1896-1898 Miguel Antonio Caro
1898-1900 Manuel Antonio Sanclemente
1900-1904 José Manuel Marroquín
1904-1909 Rafael Reyes
1909 Jorge Holguín (úřadující)
1909-1910 Ramón Gonzáles Valecia
1910-1914 Carlos E. Restrepo
1914-1918 José Vincente Concha
1918-1921 Marco Fidel Suárez
1921-1922 Jorge Holguín
1922-1926 Pedro Nel Ospina
1926-1930 Miguel Abadía Méndez
1930-1934 Enrique Olaya Herrera
1934-1938 Alfonso López Pumajero
1938-1942 Eduardo Santos
1942-1945 Alfonso López Pumajero
1945-1946 Alberto Lleras Camargo
1946-1950 Mariano Ospina Pérez
1950-1951 Laureano Gómez
1951-1953 Roberto Urdaneta Arbelaez (úřadující)
1953-1957 Gustavo Rojas Pinilla (diktátor)
1958-1962 Alberto Lleras Camargo
1962-1966 Guillermo León Valencia
1966-1970 Carlos Lleras Restrepo
1970-1974 Misael Pastrana Borrero
1974-1978 Alfonso López Michelsen
1978-1982 J. C. Turbay Ayala
1982-1986 Belisario Bentacur Cuartas
1986-1990 Virgilio Barco Vargas
1990-1994 César Gaviría Trujillo
1994-1998 Ernesto Samper Pizano
od 1998 Andrés Pastrana Arango
2002 Álvaro Uribe

 

Simon Bolívar

přeložila JIRAFA

Narodil se v Caracasu ve Venezuele, 24. června 1783. Byl svými rodiči pokřtěn v katedrále pod jménem Simon José Antonio de la Santísima Bolívar. Když rodiče zemřeli, starala se o něho chůva. Simon k ní cítil velkou náklonnost a vděk.
Navštěvoval státní školu, kde na něho měl velký vliv a byl mu i vzorem jeden z profesorů, Simon Rodríquéz. Po smrti
dědečka se jeho novým profesorem stal Carlos Palacio, strýc Simona. Ale Simon si s ním příliš nerozuměl. Často utíkal
z domova se svými přáteli a toulal se a jezdil na koni po Caracasu a jeho okolí. Jeho strýc Carlos nebyl rád, že se Simon stýká s lidmi z nižší sociální vrstvy.
Ve 12 let utekl z domova a přestěhoval se do domu svého bratra María Antonia. Jako chlapec měl velké problémy, a tak
se po čase přestěhoval do domu svého bývalého profesora Simóna Rodrígueze, který se stal nejen jeho učitelem, ale i přítelem. Rodríguez Bolívara vzdělával, a také v něm pěstoval smysl pro porozumění, spravedlnost, stálost, a názor, že je důležité vidět vše na vlastní oči, aby si člověk utvořil vlastní názor. V dopise profesorovi v ruce 1824, Simón píše: "Vy jste formoval mé srdce pro svobodu, pro spravedlnost, pro velikost, pro bratra..."

přeložila HERMESA

V roce 1799 odcestoval Bolívar poprvé do Španělska, dále cestoval do Mexika a navštívil město Veracruz a také další mexická města a krátce na to žil na Kubě v Havaně. V Madridu navštívil své strýce Estebanai a Pedrai Palacio a také učeného Marquéze de Ustáriz, svého duchovního rádce.
Simon studoval v Madridu literaturu a další vědní obory (francouzština, historie, matematika apod.) a také zde věnoval
studiu předmětů, potřebných v tehdejší době pro člověka znalého světa - šermu a tanci. Navštěvoval různé besedy
a soudní přelíčení, a tak formoval svoji osobu, svého ducha, obohatil svůj jazyk a získal velké sebevědomí.

V Madridu také poznal Maríu Teresu Rodrígezovou, mladou Španělku s venezuelským původem a zamiloval se do ní. "Milé okouzlení mé duše"... oslovolal ji ve svých dopisech. Pomýšlel na založení rodiny, mít potomky a na návrat do Venezuely,
kde by se staral o svůj majetek. Ale toto přání zůstalo nesplněné.
Na jaře r. 1801 odcestoval do Bilbao, a zůstal zde téměř celý zbytek roku. Brzy na to vykonal krátký výlet do Francie, kde navštívil Paříž a Amiens. Tato země ho svojí kulturou a svými obyvateli okouzlila.
V květnu 1802 byl znovu v Madridu, kde se 26.5. téhož roku oženil s Marií Teresou. Novomanželé odcestovali do Venezuely, kam dorazili v červenci. Ale jejich štěstí mělo krátké trvání. V lednu 1803 María Teresa zemřela. V jednom dopise, který Bolívar poslal svému příteli, se kterým bydlel ve Francii, vyjadřuje svojí lítost nad úmrtím manželky: "Ztratil jsem ji. A s ní sladký život, který mi poskytl Amor, bůh lásky. Bolest těchto chvil ve mně nezanechala radosti." Byl to silný zážitek v jeho životě a ospravedlňuje to jeho vyjadřování, romantickou mluvu, kterou poté měl v oblibě ve skutečném životě, dříve než pronikla do literatury.

Mladý vdovec se vrátil do Evropy koncem téhož roku, projel Cádiz a Madrid a na jaře r. 1804 se usadil v Paříži. Tam Bolívar vedl rušný společenský život a užíval si radostí, které mu nabízelo velkoměsto. Měl náklonnost k jedné Francouzce jménem Fanny Du Villars, o které říkal, že je jeho sestřenice. Navštěvoval její salón, do kterého přícházeli politici, důstojníci, diplomaté, vědci, obchodníci a krásné ženy. Ale také hodně četl, účastnil se konferencí a bystrým pohledem pozoroval politické a vojenské události, které měly změnit svět. Psal se r. 1804 a Napoleón se stal císařem. Tato událost na Bolívara silně zapůsobila. Obdivoval válečnou povahu Bonaparta, ale kritizoval jeho korunovaci císařem.
Ve svých rozhovorech s učenci Humboltem a především s citlivějším Bonplandem se už Bolívar dotýkal tématu jihoamerické nezávislosti.

Ve Francii se shledal se svým učitelem Simonem Rodríguezem, výtečným kamarádem v oblasti intelektuálních dobrodružství prostřednictvím četby a diskuzí. Oba stejně toužili po svobodě své země. V r. 1805 spolu cestovali do Itálie, pěšky prošli
Alpy a v Římě, jednoho srpnového dne téhož roku vystoupili na vrchol hory Monte Sacro, kde Bolívar slavnostně přísahal,
že nedá odpočinout své duši a nebude mít klid, dokud nedosáhne toho, aby se Španělská Amerika osvobodila od španělské nadvlády. Nebylo to jen romantické gesto, protože Bolívar svoji přísahu splnil. Proto je nazýván Osvoboditelem: "protože slíbil...a svůj slib splnil".

Po návštěvě Neapole se Bolívar vrátil do Paříže, kde byl počátkem r. 1806 na krátký čas přijat mezi svobodné zednáře.
Koncem roku se nalodil v Hamburku na neutrální loď, která dorazila do Charlestonu na jaře r. 1807. Prošel část Spolených států a v polovině téhož roku se vrátil do Venezuely. Během svého pobytu v "Severní republice" viděl poprvé ve svém
životě (jak přiznal později) "cvičení za rozumnou nezávislost".
Od pol. r. 1807 až do konce r. 1810 setrval v Caracasu na své farmě a staral se o majetek, který zdědil po svých rodičích. Během této doby obhajoval soudní spor, při kterém se osobně postavil proti sousednímu farmáři. Byl také jmenován vyšším soudním úředníkem v Yare. Ale na svoji přísahu v Římě nezapomněl. Na schůzkách, které pořádal

se svým bratr Juan Vicentem a se svými přáteli ve venkovském rekreačním sídle u Caracasu na březích řeky Guaire, se mluvilo o literatuře, ale také se zpracovávaly plány na získání nezávislosti Venezuely.

19.4.1810 - byla zahájena revoluce za nezávislost Venezuely. Bolívar povýšil na plukovníka a byl spolu s dalšími dvěma pověřenci vyslán na diplomatickou misi do Londýna. Tam pobyl dva měsíce a vrátil se zpátky.
1810 - 1812: fungovala v Caracasu Nezávislá administrativa, v jejíž čele stál Francisco Miranda.

Ten se však v roce 1812 vzdal španělským vojskům, která obsadila město. Miranda o 4 roky později zemřel ve vězení
v Cádizu.

1812 - Bolívar se postavil do čela revoluce a se střídavými úspěchy bojoval proti španělské nadvládě.

Bolívar byl nakonec nucen stáhnout se do Kolumbie a pak na Jamajku. V roce 1817 skončily v Evropě Napoleonské války
a tak Bolívarův zmocněnec v Londýně dostal potřebné peníze a zbraně a naverboval 5000 britských vojáků. S touto vojenskou silou pak Bolívar přešel Andy, porazil španělskou armádu a přinesl nezávislost KOLUMBII a Venezuele.
1819 - založil nový stát -VELKOU KOLUMBII,

zpočátku tvořenou Kolumbií a Venezuelou, později ještě Ekvádorem.

Bolívar byl prezidentem tohoto státu.

V roce 1924 osvobodil vedle Ekvádoru také Peru a Bolívii. 1828 - 1830: vznikla Velká Kolumbie, která se postupně rozpadla
na jednotlivé samostatné státy.
17.12.1830 - Bolívar umírá ve vyhnanství (Santa Marta - Kolumbie)

a v chudobě a na tuberkulózu.

V roce 1842 jsou jeho ostatky jsou převezeny do Caracasu a uloženy v Národním Panteonu.

1884 - první telefony v Bogotě

1.polovina 20.století - Bogota nazývána Athénami Jižní Ameriky

 

CARTAGENA kouzelná brána Jižní Ameriky

Snad žádné jiné město nehrálo v historii jihoamerického kontinentu tak důležitou roli jako Cartagena na severním pobřeží dnešní Kolumbie

Jejími branami procházeli dobyvatelé, misionáři i otroci, z přístavu vyplouvaly lodě se zlatem a poklady. Město několikrát
silou zbraní dobývali piráti a vojáci, nyní je s kamerami v ruce "dobývají" turisté a filmaři.

Cartagenu založil v roce 1533 při pobřeží Karibského moře Pedro de Heredia na tak výhodném místě, že jeho přístavem
brzy začalo procházet téměř veškeré bohatství severní části jihoamerického kontinentu. Požár v roce 1552 rychle se
rozvíjející město zcela zničil, a úřady proto rozhodly, že se pro jeho obnovení a další výstavbu musejí používat jen
nehořlavé materiály: kámen, cihly a střešní tašky z pálené hlíny.

Útoky pirátů i dalších nepřátel španělské koruny vedly k vybudování složitého systému hradeb a opevnění, která spolu
s vnitřním městem vytvářejí pozoruhodný architektonický celek. Jeho krásu nedokázala narušit ani výstavba
v minulém století. Dnes je historické jádro Cartageny pod ochranou kolumbijského státu i UNESCO.

INKVIZICE, PIRÁTI A VOJÁCI

Cartagena de Indias, tak zní celé úřední jméno, které mělo město na karibském pobřeží odlišit od jeho jmenovce ve španělské Murcii. Do Španělska vyplouvaly lodě naložené zlatem, drahokamy a poklady uloupenými indiánům. Zpět
připlouvalo evropské zboží a také otroci. Město rychle bohatlo, a tak dnešní návštěvník může obdivovat nejen typicky
španělské přízemní domy s balkony a okny s hustými mřížemi, ale i kostely a paláce s bohatě zdobenými kamennými
průčelími.

Snad nejproslulejší ze zdejších paláců patříval inkvizici.Rozlehlá barokní stavba hostí muzeum věnované její historii,
předkolumbovskému indiánskému umění a také novějším dějinám města. Podle záznamů bylo v Cartageně během
inkvizičních procesů odsouzeno k smrti asi 800 nešťastníků, nejčastěji kvůli rouhání, čarodějnictví a kouzelnictví. Ty doby
jsou však dnes už pryč. Zůstala jen budova s malým okénkem, kam mohli udavači vhazovat svá oznámení.

Pokračovat lze prohlídkou dalších pozoruhodností. K návštěvě zvou námořní muzeum, muzea zlata, archeologie
a moderního umění i četné galerie. Některé z nicj jsou však ve skutečnosti prodejny, nabízející zlaté a stříbrné šperky,
vystaveny jsou rovněž proslulé kolumbijské smaragdy v broušeném i surovém stavu.

TADY SI ANGLIČANÉ VYLÁMALI ZUBY

Z městských hradeb je vidět až k módní čtvrti Bocagrande s vysokými moderními budovami a jachetním přístavem. Na opačné straně se tyčí hutná pevnost San Felipe de Barrajas s téměř stejně obrovskou kolumbijskou vlajkou. Pevnost
byla budována jako reakce na několikeré dobytí města piráty, z nichž zejména smutně proslulý Francis Drake v roce
1586 stál Cartagenu na výkupném "maličkost" 10 miliónů pesos.

Aby zabránili opakování, rozhodli se Španělé město důkladně opevnit. Flotila anglického admirála Vernona si pak o 60 let
později přes desateronásobnou přesilu na Cartageně vylámala zuby a odplula s nepořízenou. Blas de Lezo, velitel
cartagenské obrany, se stal národním hrdinou a pevnost s rozsáhlým systémem podzemních chodeb, skladišť, přístavků
a obranných věžiček symbolem statečnosti obyvatel města. Osvědčila se pak v historii ještě několikrát. Dnes je pevnost
turistická atrakce Cartageny a z jejích hradeb lze město vidět jako na dlani.

VEČERNÍ PROJÍŽĎKY V DROŽKÁCH

Pro Kolumbijce má Cartagena význam nejen jako historické a turisticky snad nejnavštěvovanější město, ale i jako
náboženské středisko. V polovině 17. století pobýval ve zdejší koleji španělský jezuita Pedro Claver, který se velmi
zasloužil o zlepšení smutného údělu černých otroků. Po smrti byl prohlášen za svatého a místo jeho posledního
odpočinku se stalou cílem poutníků. Večerní mše s pěveckým sborem za doprovodu kytary zní pod vysokou klenbou
zdobeného kostela nesoucího dnes Claverovo jméno zvláště slavnostně, a tak není divu, že tu bývá plno.

Před kostelem často zastavují drožky, jimiž turisté starým městem projíždějí. Podobně jako drožkáři v Praze slouží
i jejich kolegové v Cartageně současně jako průvodci a návštěvníkům rádi ukazují nejzajímavější části města. Má to
jistě svůj půvab - i když večerní procházka po městských hradbách je snad ještě romantičtější.

Západy slunce v Karibiku jsou vždy nádherné a výjimku netvoří ani Cartagena. Stačí jen přivřít oči a představit si na
mořské hladině plachty lodí, jež sem, do brány Nového světa a kouzelného přístavu na březích Karibského moře,
v minulých staletích připlouvaly. Papoušci, kteří se večer shromažďují v hustém stromoví parku před inkvizičním palácem
či ve větvích vysokých stromů nádvoří jezuitské koleje, o tom vědí své...
napsal Pavel Fochler, Květy č. 30/2005